Přihlášení
Názory odborníků
V této sekci naleznete názory odborníků týkající se plastového potrubí a kanalizačních systémů.
Vývoj, výroba a zavádění nových typů plastů jsou výsledkem technického rozvoje poslední dekády nejen v plastikářském průmyslu. V posledních letech se ale některé druhy plastů, jako je PVC-U, netěší přízni některých skupin spotřebitelů. K roku 2000 (tedy po 70 letech od zahájení průmyslové výroby) spotřeba PVC polymeru v Evropě vzrostla na cca 2,5 milionu tun. Dnes je v Evropě přes 31% všech potrubí vyrobeno z PVC.
Dnes je vyvinuto již několik modifikací původního PVC-U - koextrudované (vícevrstvé), modifikované PVC-P, molekulárně-orientované MO-PVC, chlorované PVC-C, síťované PVC-UX a další, které mají v mnohém lepší vlastnosti. Používají se také ekologické stabilizátory na bázi Ca+Zn. Výsledky testů původních vzorků PVC z 30. let potvrdily, že jejich životnost je rozhodně více než 2x vyšší než původně projektovaných 50 let.
Efekt recyklace materiálu je dnes neocenitelný a nezbytný (ekologie, úspory energií, materiálu). PVC lze opakovaně extrudovat bez zhoršení jeho vlastností. Je možné „prodloužit" tímto způsobem životní cyklus PVC na několik stovek let. PVC je materiál s budoucností.
Podmínkou pro použití jakéhokoliv materiálu v investičně náročných stavbách, mezi které patří i kanalizační nebo vodovodní řady, je dostatečně dlouhá životnost. V literatuře se poměrně často setkáváme s obavou, zda plastová potrubí opravdu vydrží požadovaných padesát nebo sto let. Jsou to totiž poměrně nové materiály „bez tradice" a zatím prý nemají dost důkazů. U většiny jiných aplikací plastů se totiž takto dlouhá životnost nepředpokládá. Kromě toho řada selhání plastových výrobků, způsobených jejich nesprávným použitím, tento názor mezi laiky ještě podporuje - viz třeba známou scénu s plastovou lžičkou ve filmu Pelíšky.
Běžně používané plasty PVC, PE a PP patří dnes mezi velmi dobře známé, vyzkoušené a zavedené materiály.
Jsou to zároveň hlavní materiály pro výrobu potrubí:
Na základě teoretických podkladů a díky metodě tzv. zrychleného stárnutí plastů dokážeme na základě krátkodobých intenzivních zkoušek předpovídat životnost plastů. Ta pak vstupuje do příslušných norem a výpočtů. Podle údajů organizace TEPPFA jsou trubky pro kanalizaci, splňující příslušné normy (ČSN EN 1401-1, ČSN EN 13 476-1 atd.), považovány za konstrukční prvky s dlouhou životností, která činí 100 let. Podobně podle ČSN EN 12 201 je životnost PE tlakových trub minimálně 100 let.
V tisku se objevují články, poukazující na škodlivost plastů, tedy i plastových trubek. Rozeberme si tyto argumenty z pohledu technických faktů.
Výroba polyetylénu (PE), polypropylénu (PP) a polyvinylchloridu (PVC) probíhá v uzavřených systémech, při teplotách, které jsou ve srovnání s výrobou kovů, cementu nebo vypalováním kameniny velmi nízké. Také zpracování na trubky a tvarovky je proces energeticky nenáročný a ekologicky nezávadný - probíhá při teplotách okolo 200°C, proto se neuvolňují žádné škodlivé látky. Totéž se dá říci i o běžných způsobech recyklace plastů. Životnost plastových trubek je normami garantována na minimálně sto let, předpokládaná životnost je stovky let.
Plasty lze ve většině případů téměř stoprocentně recyklovat. Příliš znečištěné plasty lze tepelně rozštěpit na chemikálie, použitelné pro opakovanou výrobu polymerů, nebo spálit v odpovídajícím zařízení, přičemž se využije jejich energetický obsah. Podobně jako plastové lze plně recyklovat například kovové trubky. Beton i kameninu lze rovněž podrtit; drť se používá ve stavebnictví pouze jako plnivo, obsypový materiál apod. Jen malé množství kameninové drtě je výroba schopna znovu použít jako ostřivo.
Prášky a granuláty PVC, polyetylénu (PE) a polypropylénu PP jsou za běžných podmínek zdravotně nezávadné. Například prášek PVC je netoxický materiál, který může pouze mechanicky slabě dráždit sliznice. Nejsou známy nepříznivé účinky působení na lidský organismus, není uvedena karcinogenita, mutagenní vlivy ani bioakumulační potenciál, PVC je klasifikován jako látka neohrožující vodu. Podobné údaje platí i pro polyetylén a polypropylén.
Při zpracování celé řady materiálů - například i potravin - se užívají chemické přísady různého složení. Staly se dnes jakýmsi synonymem negativních vlivů. Pro výrobu a zpracování plastů pro trubky, nesmí být v zemích EU používány přísady, které by mohly ovlivňovat životní prostředí nebo ohrožovat lidské zdraví: Místo dřívějších olovnatých solí se dnes používají stabilizátory na bázi neškodného vápníku a zinku, těžké kovy nejsou ani v barvivech.
Při výrobě trubek se do PVC nepřidávají žádná změkčovadla. Trubky pro inženýrské sítě musí být pevné, proto se vyrábí z neměkčeného (tvrdého) PVC. Pro PP a PE změkčovadla není nutno používat vůbec Problémy s přísadami mohou nastat při dovozu produktů ze zemí mimo EU, což (bohužel) často vidíme u levných čínských spotřebních výrobků.
Plastové trubky tedy obsahují minimum dalších aditiv. I toto malé množství je v nich velmi pevně vázáno, což dokazují tzv. výluhové testy trub určených pro styk s pitnou vodou. Uvedené plasty nachází rovněž uplatnění i v lékařství (chirurgii), kde jsou bez jakýchkoliv následků v přímém styku s lidskými tkáněmi.
Zemina plasty chemicky nenapadá, v zemi se plasty samy od sebe nerozpadnou, za běžných ani mírně zvýšených teplot nedochází k rozkladu. Použití ani skládkování nepotřebných PE, PP nebo PVC trub nepředstavuje ekologickou hrozbu, protože plasty neuvolňují škodlivé látky do země, do vody ani do ovzduší. Ministerstvo životního prostředí uděluje plastovým výrobkům, zatím jen z PP a PE - po garanci složení a po prověření bezpečného způsobu výroby - ekoznačku Ekologicky šetrný výrobek.
Všechny hořící organické látky, plasty nevyjímaje, mají negativní dopad na životní prostředí, neboť jsou zdrojem oxidu uhličitého, jednoho z hlavních viníků globálního oteplování. Při spalování plastů jako PE, PP, také polybutenu, které se skládají pouze z atomů uhlíku a vodíku, vznikají pouze oxidy uhlíku, voda a nic jiného. Oxidy uhlíku a voda ovšem vznikají při každém hoření organických látek (při nedostatečném přístupu vzduchu vzniká více oxidu uhelnatého a také více sazí). Otravy oxidy uhlíku jsou dokonce nejčastější příčinou úmrtí při požárech, daleko častější než smrt v důsledku popálení nebo uhoření.
PVC obsahuje kromě uhlíku a vodíku asi 57% chlóru. Je proto těžko hořlavý, samozhášivý, a pro hoření potřebuje přítomnost trvalého plamene jiného hořlavého materiálu. Při hoření se uvolňuje méně tepla než u jiných plastů. Při hoření PVC mohou rovněž vznikat škodlivé látky - kromě oxidu uhličitého nebo uhelnatého a vody se uvolňuje také chlorovodík. Koncentrace je 100x menší, než pro zdraví škodlivá, ale jeho pronikavý zápach účinně signalizuje požár - dráždí přitom dýchací cesty přítomných osob. Dále podle podmínek hoření mohou vznikat malá množství nebezpečných chlorovaných uhlovodíků (včetně obávaných dioxinů), naštěstí většinou pevně vázaných na sazové částice. Po odstranění sazových částic z místa požáru dojde k podstatnému snížení jejich výskytu. Možnost vzniku těchto chlorovaných uhlovodíků byla svého času druhým důvodem k rozpoutání kampaně proti použití PVC.
Stejné látky, tj. chlorovodík a chlorované uhlovodíky (dioxiny) mohou vznikat při hoření všech organických látek obsahujících chlór, uhlík a vodík, zvláště běžně spalovaného dřeva. Vznikají i při grilování, uzení, ale také hoření papíru, tabáku, benzínu, odpadků z domácnosti s obsahem kuchyňské soli, případně i jiných směsí v nichž se vyskytuje uhlík, vodík a chlór. Dioxiny jsou na zemi odjakživa - typickým zdrojem dioxinů v historii i prehistorii matičky Země byly lesní požáry. Moderní spalovny díky řízenému spalování řeší problém spalování odpadů, i když obsahují chlór.
Plasty mají nezastupitelné místo v životě dnešní společnosti. Při běžném použití základních trubních plastů jako PE, PP, PVC, PEX a CPVC i po skončení jejich životnosti nedochází ke vzniku žádného nebezpečí pro lidi nebo prostředí. Při hoření plastů vznikají zplodiny, které neznamenají zvýšené nebezpečí proti jiným hořícím produktům, včetně přírodních.